Neoluxor : Vítejte v největším knihkupectví v ČR

ŠKOLA NOCI - Internát pro upíry

Když Sága Stmívání rozpoutala mezi americkými teenagery upíří šílenství, objevilo se hned několik knižních sérií, které se tento úspěch snažily napodobit. Prosadilo se však jen několik vyvolených a v jejich čele dodnes stojí projekt Škola noci.

Jeho hlavní hrdinka Zoey je obyčejná šestnáctiletá holka z předměstí a její největší problém zdánlivě představuje písemka z geometrie, ale ve skutečnosti to zas až tak růžové není. Nedávno se totiž rozešla s klukem, její matka si vzala otravného pokrytce a nejlepší kamarádka už taky není, co bývala. Když ji označí upírský stopař a začne se měnit v opovrhované krvelačné monstrum, je to pro ni vlastně vysvobození.

Škola noci, internátní ústav pro upíří mláďata, se navíc ukáže jako fantastické místo. Hodiny jsou tady daleko zábavnější, noví kamarádi svoje přátelství jen nepředstírají a s proměnou přicházejí i báječné magické schopnosti. Zoey ale brzy poznává, že být vyvolenou bohyně noci a učednicí velekněžky není zas až taková výhra. Brzy se ocitá ve vleku hrůzných událostí, které mohou vyústit ve válku upírů s lidmi. Válku, v níž na straně upírů budou stát nečisté síly ze starých indiánských legend… a jedině Zoey se jim může postavit. Škola noci je téměř rodinný projekt. S biologickou koncepcí proměny z člověka v upíra přišel dědeček, o kvalitní spisovatelské řemeslo se stará matka, zkušená autorka P. C. Castová, a o správný pubertální tón její dcera, čerstvá vysokoškolačka Kristin. Castovic „děvčata“ namíchala přitažlivý koktejl dobrodružství, napětí a dívčích problémů, okořenila ho špetkou hororu a erotiky, a navrch prošpikovala odkazy na indiánskou mytologii a bílou (i černou) magii.

To vše by ale nemělo smysl bez opravdu dobré ústřední hrdinky – a Zoey Redbirdová přesně taková je. Má sice sklon vytvářet zmatky ve vztazích (přesněji řečeno chodit s několika kluky najednou), ale hormonální výkyvy nic nemění na tom, že tahle holka se o sebe i o své přátele umí postarat.

Jak se její osud bude vyvíjet dál, to je zatím ve hvězdách, stejně jako osud plánované filmové adaptace, jež má údajně mít premiéru někdy v příštích dvou letech. Série je každopádně stále temnější, krvavější a dospělejší, takže je na co se těšit.

Tip Luxoru

Ukázka z knihy

Hrají upíři šachy? Jsou mezi nimi taky pošukové? A barbinoidní roztleskávačky? Zakládají kapely? Jsou všichni upíří kluci emaři, co nosí holčičí kalhoty a takové ty děsné ofiny, které jim zakrývají půl obličeje? Anebo pošahaní gothici, co se nikdy pořádně nemyjou? Stane se ze mě gothička? Nebo emařka? Na černé oblečení si zrovna moc nepotrpím, i když sem tam nějaké samozřejmě nosím, a necítila jsem ani náhlou, osudnou averzi vůči mýdlu a vodě, ani obsesivní touhu změnit účes a naplácat si na oči zbytečně tlusté linky.

Tohle všechno mi strašilo v hlavě a zase se mi začala z hrdla drát ta bublina hysterického smíchu, ale naštěstí se proměnila v další zachrchlání.

„Zoey? Není ti nic?“ vypískla Kayla, jako by ji někdo štípl, a ustoupila ode mě o další krok. Vzdychla jsem a poprvé pocítila záchvěv vzteku. Já se o to přece neprosila. Kay je moje nejlepší kámoška už od třetí třídy a teď se na mě kouká, jako bych se proměnila v nějaké monstrum.

„Kaylo, tohle jsem pořád já. Stejná jako před dvěma vteřinami a před dvěma hodinami a před dvěma dny.“ Otráveně jsem si ukázala na bolavé čelo. „Tohle mě přece nijak nezměnilo!“ Do očí jí znovu vhrkly slzy, ale její mobil naštěstí v tu chvíli začal vyhrávat „Material Girl“ od Madonny. Automaticky se podívala, kdo volá. Okamžitě se zatvářila jako zajíc oslněný světlomety auta, z čehož jsem poznala, že to je její kluk Jared.

„Běž,“ řekla jsem hluše a vyčerpaně. „Ať tě sveze domů.“

Zjevně se jí hrozně ulevilo. Ten výraz mě zasáhl jako facka.

Vrhla se k nejbližšímu východu. „Brnkneš mi?“ zavolala na mě přes rameno.

Dívala jsem se za ní, jak utíká přes trávník k parkovišti. Mobil měla přivařený k uchu a dál mluvila s Jaredem, vzrušeně a přerývaně. Určitě mu hned zatepla vykládala, že jsem se proměnila v příšeru.

Problém byl ovšem v tom, že proměnit se v příšeru je ta lepší varianta. Varianta č. 1: Proměním se v upíra, což pro většinu lidské populace znamená, že ze mě bude příšera. Varianta č. 2: Moje tělo proměnu odmítne a já umřu. Navždycky. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Zítra tu písemku z geometrie vážně psát nebudu.

Výše zmíněné všechno zlé spočívá v tom, že budu muset nastoupit na Školu noci, soukromou školu v centru Tulsy, které mí kamarádi říkají „internát pro upíry“. Tam strávím příští čtyři roky, dojde u mě ke spoustě bizarních a nepopsatelných fyzických změn a taky se mi totálně a navždycky změní celý život. Pokud při tom neumřu.

Bezva. Nestála jsem ani o jedno z toho. Vždycky jsem chtěla být prostě normální a nenechat se zdeptat děsně konzervativními rodiči, neandrtálským mladším bratrem a starší sestrou s vizáží a duševním obzorem panenky Barbie. Chtěla jsem projít z geometrie. Mít dobré známky, aby mě vzali na veterinu a mohla jsem vypadnout z oklahomské díry jménem Broken Arrow. Ale hlavně jsem chtěla někam patřit – i kdyby to byla jen střední škola. Doma to nehrozilo, a tak mi zůstali jen kamarádi a ta část života, se kterou neměla moje rodina nic společného.

A teď ztratím i to.

Promnula jsem si čelo a sčesala si vlasy tak, že jsem přes ně skoro neviděla. Doufala jsem, že pak snad nebude vidět ani znamení. Se sklopenou hlavou, jako kdybych si prohlížela nějaký zvlášť odporný flek na kalhotách, jsem zamířila k východu na studentské parkoviště. Ale těsně přede dveřmi jsem se zastavila. Skleněnými výplněmi v typických institučních lítačkách jsem zahlédla Heatha. Tlačily se kolem něj holky, nakrucovaly se a pohazovaly vlasy. Kluci vytáčeli motory trapně předimenzovaných pickupů a snažili se (většinou neúspěšně) vypadat cool. Je vůbec možné, že mě někdo takový mohl kdy přitahovat? No, nesmím být na sebe zbytečně moc přísná. Heath kdysi býval úžasně milý a pořád ještě má světlé chvilky. Většinou v těch vzácných minutách, když je zrovna střízlivý.

Zaslechla jsem pištivé chichotání. Bezva. Kathy Richterová, největší běhna na škole, předstírala, že chce Heathovi vlepit facku. I zdálky jsem na ní viděla, že to považuje za něco na způsob namlouvacího rituálu. A hlupáček Heath se samozřejmě jen křenil. Zatraceně, tenhle den teda vážně stojí za houby. Můj krásný bledě modrý Volkswagen Brouk z roku 1966 byl zaparkovaný přesně mezi nimi. Tam jsem prostě nemohla jít. Ne s tou věcí, co jsem měla na čele. Víckrát by mě nevzali mezi sebe. Až moc dobře jsem věděla, co udělají. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo naposled, když na Jižní střední stopař někoho označil.

Stalo se to loni na začátku školního roku. Stopař se objevil hned ráno a označil jednoho kluka, který zrovna šel na první hodinu. Stopaře jsem neviděla, zato toho kluka ano, i když jen chvilku. Upustil učebnice a vyrazil z budovy. Na bílém čele mu zářilo znamení a po nepřirozeně bledých tvářích se mu řinuly slzy. Nikdy nezapomenu, jak byly chodby plné lidí a jak před ním všichni uhýbali, jako kdyby měl mor. Já před ním taky uhnula a zírala na něj jako opařená, ale vlastně mi ho bylo hlavně líto. Jenom jsem nechtěla vypadat jako holka, co se kamarádí se zrůdami. Ironie, co říkáte?

Takže jsem k autu nešla. Místo toho jsem zamířila na nejbližší záchody, naštěstí úplně prázdné. Byly tam tři kabinky – jasně že jsem se pořádně podívala pod každé dveře, jestli neuvidím něčí nohy. Na jedné straně byla dvě umyvadla a nad nimi dvě zrcadla. Naproti viselo veliké zrcadlo s poličkou na hřebeny, líčidla a tak. Položila jsem na ni kabelku a učebnici geometrie, zhluboka se nadechla, rázně zvedla hlavu a odhrnula si vlasy.

Bylo to jako dívat se na někoho cizího, kdo je vám povědomý. Určitě jste to už zažili, zahlédnete někoho na ulici a přísahali byste, že ho znáte, ale ve skutečnosti to není pravda. Tak přesně takhle jsem si teď připadala – povědomá cizinka.

Ta holka měla oči jako já. Měly stejnou oříškovou barvu, která se nikdy nerozhodla, jestli je spíš zelená, nebo spíš hnědá, jenomže byly nezvykle velké a široké. Nebo se mi to jen zdálo? Měla vlasy jako já – dlouhé, rovné a skoro tak tmavé jako babiččiny, než začaly šedivět. Měla i moje výrazné lícní kosti, dlouhý nos a širokou pusu, to všechno jsem taky zdědila po babičce a jejích čerokézských předcích. Ale já jsem nikdy nebyla takhle bledá. Odjakživa mám olivový odstín pleti, mnohem tmavší než všichni ostatní v rodině. Ale možná mi tvář vůbec nevybledla… Třeba jen vypadala bledší ve srovnání s tmavomodrým obrysem měsíčního srpku, který se mi objevil přesně uprostřed čela. Nebo to dělaly ty příšerné zářivky. Pevně jsem doufala, že to bude světlem.

Zkoumavě jsem si neobvyklé tetování prohlédla. V kombinaci s mými výraznými indiánskými rysy působilo až divošsky… jako bych patřila do dávných časů, kdy býval svět větší a barbarštější.

Ode dneška bude můj život úplně jiný než dřív. Na chvíli – vážně jen na okamžik – jsem pustila z hlavy, že jsem najednou jiná než ostatní a jaká je to hrůza, a pocítila jsem ohromující nával nadšení. Krev babiččina kmene mi zpívala v žilách radostí.