Neoluxor : Vítejte v největším knihkupectví v ČR

Tip Luxoru

O autorce:

Katarina Michel
vystudovala v Bratislavě žurnalistiku, načež pracovala jako redaktorka v Československé a později Slovenské televizi. V roce 1995 založila nakladatelství zaměřené na spirituální literaturu s pobočkami v Praze a v Bratislavě. V současné době žije v Německu, kde u Bodamského jezera vede spirituální centrum Lichtwelten, a plánuje začít s konzultacemi i v Praze.

Pořádá semináře, kursy a přednášky nejen v oblasti nového poznání, ale je i lektorkou Bachovy květové terapie a kvalifikovanou poradkyní v oboru aura-soma, a proto ví velmi mnoho o tajemství barev. Barvy mají, jak vysvětluje, nejen dalekosáhlý vliv na naše zdraví, ale jsou i zrcadlem naší osobnosti. Přestože k ní tedy nemůžete na konzultaci, alespoň z její knihy se dozvíte, co všechno na nás naše oblíbené barvy mohou prozradit.

Kromě toho se zabývá problematikou mezilidských vztahů, a to zejména z hlediska ženy.
Ženská otázka, radikální proměna přežitých názorů na život a povinnosti, duchovní dimenze ženství a partnerství je jejím největším tématem.

V Německu právě vychází její nejnovější kniha Wer liebt, hat mehr vom Leben čili Kdo miluje, má ze života více, povzbuzení pro ženy milující dobrodružství.

Přestože sama – jak otevřeně přiznává – je také stále ještě „na cestě“, urazila po ní už takový kus, že se může těm, které se na ni teprve vydávají, směle stát světlem zářícím v dálce a průvodkyní na jejich dobrodružné pouti.

Ukázka z knihy:

Tradiční role: manželka – matka – milenka

Co asi nebesa zamýšlela tím, že stvořila ženu? Nebo, ptáme-li se z pohledu rovnoprávnosti, co sledovala stvořením muže?

Tajemství odlišnosti pohlaví zaměstnává od nepaměti stejnou měrou básníky, filosofy, mystiky i teology. K vyřešení této podivuhodné záhady se však nikdo z nich ani nepřiblížil. Stále ještě se muži i ženy ve vzácných okamžicích klidu ptají sami sebe: „Kdo jsem?“ Jen díky skutečnosti, že na tuto otázku stále ještě neexistuje žádná přesvědčivá odpověď, je život pestrý a zajímavý.

Ženy by se raději neměly pokoušet dopátrat PODSTATY mužů. Už i tak mají dost práce s pochopením svého vlastního pohlaví.
Existují tři skvělé vlastnosti, jimiž se mohou honosit, pakliže to připustí. Jsou to ty, které teprve skutečně dělají ženu ženou: odvaha, něha a láska.

Odvaha je ženská vlastnost, kterou si mnoho lidí (především mužů) se ženami zrovna nespojuje. V blízké budoucnosti se však na tom možná něco změní. Je to odvaha být pravdivou, stát si za svým a realizovat vlastní ideály. Znamená to i přijímat se zcela a bez výhrad se všemi svými silnými i slabými stránkami.
Něha se vyznačuje schopností dotknout se jiných lidí, a to jak fyzicky, tak psychicky. Prostřednictvím něhy ukazuje žena své nejhlubší nitro. Tím slovem se ale zdaleka nemyslí jen láskyplný tělesný dotek, nýbrž i mírnost a ohleduplnost při argumentaci. Silou jemné proměny se rodí úcta. Je to taoistický princip, přičemž vlastní síla spočívá ve schopnosti moudře ustoupit. Staří taoističtí myslitelé, a to jak muži, tak ženy, považovali za největší transformační sílu vodu.
Láska je prapůvodní životní silou. Život a láska spolu velmi úzce souvisejí. Ženy jsou ztělesněním samotné podstaty lásky. Nelze přitom už rozeznat, zda jde o LÁSKU manželky, matky či milenky, nebo je od sebe oddělit.
A možná by se k tomu dala přiřadit ještě i čtvrtá kvalita, pokud chceme věřit Krišnamurtimu, který prohlásil: „Krása přichází na svět skrze ženu.“

Ideál a skutečnost k sobě někdy mají velmi daleko. Každá žena si tedy musí upřímně položit otázku, kde mezi přebalováním miminka a telefonáty, mezi supermarketem a kancelářským psacím stolem, mezi pubertálními dětmi u počítače a ostatními věčnými bezvýznamnostmi najít čas na něhu, lásku a krásu. Je vůbec ještě v silách „normální“ ženy 21. století, aby mezi všemi povinnostmi běžného života a každodenními malými dramaty zachovávala ideály krásy, něhy a lásky?

„Už večer, když usínám, je mi jasné, co všechno druhý den nezvládnu. Proč má den jenom čtyřiadvacet hodin? Bylo by spravedlivé, kdyby ženy měly jednu hodinu navíc!“ postěžovala si mi jedna zaměstnaná mladá matka.
Taková hodina však není a nikdy nebude. A nikdy nebudou platit ani žádná zvláštní pravidla pro ženy. Musíme vystačit s tím, co je. Nemáme tedy málo času, jen musíme s časem, který je nám k dispozici, jinak nakládat. Důležitá není ani tak rychlost, dynamika, disciplína nebo organizace práce, nýbrž kreativita a kvalita. V každém okamžiku musíme zůstat samy sebou. JÁ jsem důležitější než všechny povinnosti, úkoly a společenská i rodinná pravidla. Tím samozřejmě nechci říct, že si máte dělat, co se vám zlíbí. Ne. Povinnosti a pocit odpovědnosti jsou jistě úctyhodné hodnoty, které tu v žádném případě nehodlám zpochybňovat. Otázka ovšem zní, jaké jsou skutečně MOJE povinnosti a co jsou MOJE úkoly. Žena, která zjistí, že už se stala pouhou „vykonavatelkou povinností“ a přestala být sama sebou, by měla urychleně něco změnit. Ta už totiž nežije, nýbrž pouze existuje. Hraje určitou roli a zachovává tak vnější zdání, ale ve věci své pravé podstaty není ani upřímná, ani pravdivá.